Reklama
 
Blog | Petr Bažant

A bude hůř

Někdy před patnácti lety jsem to přečetl a teď viděl. Tedy přečetl, vlasně jsem to za jedno odpoledne projel a celkem mne to nevzalo. Film je na tom lépe.

Pojednává o máničkách, množině lidí, za mého mládí vysmívaných i obdivovaných. "Mánička" bylo souhrnné označení osoby hlásící se k alternativní kultuře, která to o sobě dává svým zjevem a chováním dostatečně najevo. Film máničky vykresluje jako lidi bydlící po kanálech a sklepích, jejich pravým životním prostorem je hospoda nízké cenové skupiny, věčně jsou ve sporu s policajty a organizují jakési fotbálky spojené s koncertem. A právě tady film trochu lže.

Autorské pojetí tohoto prostředí je totiž syntézou dvou odlišných undergroundových prostředí: jednak prostředí vylíčeného v Pelcově románu, jednak prostředí kulturního undergroundu – tak, jak je známe např. z okruhu Plastic People. Pelcovo prostředí je fiction, ač čerpající z reálného prostředí. Naproti tomu prostředí okruhu Plastiků bylo prvořadě tvořeno lidmi s kulturní ambicí a "sklepní život" byl vnější slupkou. Přes množství pověr, bludů a legend je plastikovské prostředí prostředí historické. Jistě, tyto dvě větve měly fůru společného, zjev, ožralství, pohrdání oficiální kulturou, ale nelze si představit, jak lidé z té čistě pelcovské fiction organizují fotbalový zápas zakončený koncertem. Naproti tomu nelze si představit plastikovské prostředí zpívající v úvodu zápasu takovou přiblblou hymnu. Samotný Martin Jirous píše ve svém Zápisníku, jak ho překvapila existence lidí bydlících po kanálech. Ale to je asi úděl dívat se, jak historie mého mládí se mění v literaturu. A mnou vnímaná nepravdivost faktů se mění v pravdivost literární, protože film je to dobrý.

Pochvalu si také zaslouží odvaha vměstnat emotivní vykreslení postavy pilota RAF (bezdomovecká troska — vyznamenaný pilot — pak zachrání máničky hrou na debila — nakonec undergroundový pohřeb) do první části filmu a druhou půlku gradovat nepodařeným útěkem. Režisér/scénarista nepodlehl pokušení sentimentu. A to ta anglánská pohřební píseň v krematoriu je opravdu vynikající scénou — tolik by se hodila na závěrečnou slzu před titulky.

Reklama

Úchvatná je také černobílá kamera; z ruky točené obrázky socialiského depresivního realizmu jsou sem tam proloženy leteckým pohledem, evokujícím mi vzpomínku na pilota RAF. A konečně i neherci, sice to nejsou výkony jako za Formana, hrají dobře. Občas trochu šumlují, trochu se motají v záběrech, ale je to fajn. Prostě: Dobrá práce!

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama