Reklama
 
Blog | Petr Bažant

Jan Palach

Neznám vhodnější postavu reprezentující české dějiny dvacáteho slotetí, než je právě Jan Palach. Asi jsou postavy větší ve smyslu dějinného vlivu, významnější z hlediska odkazu či prostě známější běžné populaci. Ale Jan Palach je prostě můj symbol událostí let 1968 a 1969.

Slyšel jsem jednou jednoho učitele vyprávět o své snaze učit moderní dějiny na střední škole. Procházel se studenty dějiny dvacátého století v Čechách, pěkně událost po události. Z těch českých milníků studenti pochopili ty slavné: rok 1918, osvobození v roce 1945; i neslavné: okupaci 1938 a řádění komunistů v letech padesátých. Co prý ale vůbec nemohli studenti strávit, byly události kolem roku 1968. Vyjmenovali sice jednotlivé události i jejich souvislosti, ale vůbec nedovedli zhodnotit význam těchto událostí a celého tohoto období pro dobu následující. A to mne oslovilo, neboť o roku 1968 jsem slýchal vždy zaujatá vyprávění: od svých rodičů, pro které to byla doba demokratického jara, od svých spolužáků koncem osmdesátých let, pro které to byl mýtus jakéhosi protikomunistického odboje anebo od svých pedagogů, kteří blábolili o kontrarevoluci. Dětsky nezakalený pohled studentů na tu dobu je asi oproti všem jmenovaným správnější; zjednodušeně řečeno, netýkala se jich, což je, zdá se mi, ten nejlepší postoj k pochopení dějin vůbec.

Shrňme si takový nezaujatý pohled: došlo k částečnému povolení otěží komunistkého režimu, objevily se náznaky svobody tisku, mírně se rozšířily občanské svobody (např. cestování) a došlo k poměrně velkému oživéní toho, čemu dneska říkáme občanská společnost. Pak najednou došlo k okupaci a všechno to nové pomalu a nenápadně vymizelo. Pomalu a nenápadně, protože podíváme-li se na to opravdu nezaujatým pohledem (sice trochu cynickým…), opravdu se tak moc nestalo. Jako by se zvedla módní vlna demokracie, která se tak nějak při první opravdové potíži vyčerpala, a pak pomalu odezněla aniž po ní něco zbylo.

Tedy tak by tomu bylo, nebýt lidí jako Jan Palach, Jan Zajíc,
Ryszard Siwiec a další. Ti alespoň pro mne dávájí té krátké vlnce v běhu dějin skutečný význam. Oni asi vzali vážně slova o demokracii pronášená během Pražského jara. Nemohli patrně vystát, jaký je osud těchto slov po 21. srpnu 1968. A jelikož opravdu uvěřili, neměli jinou cestu…

Reklama

Proti jejich způsobu řešení této situace jsem slyšel mnoho námitek: že šlo snílky, co uvěřili bludu, že sebevražda je patologická vždy a na zámince nezáleží, že šlo o reakci přehnaně citlivých osob etc. Nic z toho pro mne není důležité, vždyť uvěřili skoro všichni a patologie sebevraždy je pouhý popis klinického jevu, který nic nevysvětluje ať ji páchá neurotik, nebo zdravý člověk.

Z mého pohledu prostě tito lidé drželi slovo, a zvolili cestu nejtěžší: Abys zapálil, sám musíš hořet. Dovede si vůbec někdo představit ty hrůzné okamžiky: sepsat poslední dopis, odejít na místo, napít se kyseliny, aby umlčela hlasivky, vyběhnout a škrtnout sirkou, a pak několik dní umírat…

Po smrti Jana Palacha pak následoval slavný pohřeb, zachycený na fimovém materiálu. Stojí za zhlédnutí ty uslzené a vyděšené tváře lidí procházejících před rakví v Karolinu. Tam si ti lidé patrně uvědomují, co je svoboda a jak se za ni platí.

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama