Zapletl jsem se do diskuze, co náš starosta přinesl vesnici. Že prý
vybudoval hřiště, a teď se jeho zásluhou z grruntu renovuje
koupaliště. Jistě, vyrostlo tu voleybalové a možná tenisové (nevím,
nechodím tam) hřiště, a starosta ve shodě s místním poslancem
vyzpěvovali chvály. Zazněly slova o sportovním vyžití občanů a dokonce
o preventivní funkci takovýchto projektů mezi mládeží, kdo prý sportuje
nebere drogy. Dejme tomu. Kdyby se ovšem za použití hřiště neplatilo.
Přičemž nejde o to, že by někdo neměl tu dvacku na pronájem, ale o to,
že musí někam jít, s někým se domluvit pak zase klíče vrátit… Já
pamatuji nepřebudované hřiště, s dřevěnými poloshnilými bránami, kde
jsme se pokoušeli hrát fotbal. Fungovalo to tak, že jsem tam přijel na
kole, jezdil jsem tam dokola na kole, dokud nepřišel někdo další, pak
se už třeba mohlo hrát. Nebylo to oplocené, bylo tam víc bláta
než trávy, ale bylo to.
Radní se brání: "Nemůže to být zadarmo,
když si tam někdo zlomí ruku, zodpovídáme za něj". Chápu, tím, že si to
někdo za peníze pronajme, vniká jakási smlouva a lépe se pak
prokazuje jeho vlastní zodpověnost. Výsledek je prázdné hřiště a nářky
radních na nevděčnost mládeže.
Mám za to, že je to obraz doby v níž žijeme: moc práva, kde majitel zodpovídá a
na druhé straně neochota tuto zodpovědnost přijmout, zvláště pak ze
strany úřadů. K tomu pak vysoká míra přerozdělování, kde pak každý kdo
z hromady pěněz něco zpátky urve, je hrdinou.