Reklama
 
Blog | Petr Bažant

Východní přísliby

Navnaděn recenzí v Respektu 3/2008 od pana Gregora jsem včerejší večer věnoval sledování filmu Eastern Promises. A zklamal jsem se. Nejde sice o úplně španý film, ale atributy, které mu recenzent připisuje: "divácký orgasmus", "rozkoš", "uhrančivý efekt" nebo "neobyčejně komplexní lahůdka" jsou opravdu hodně přestřelené.

Ve filmu jsou dobré postavy, zmiňovaný patriarchův syn, celá rodina hlavní hrdinky i osoba samotného patrichy. Ty se povedli jak scénaristům, tak i režii. Ostatně všichni tam hrají velmi slušně. Tím ale klady filmu končí.

Zápletka filmu začne velmi nadějně, dobře do poloviny filmu to šlape jak hodinky, pak to začne skřípat a skončí to neuvěřitelnou limonádou. Scenárista s režisérem by si měli přečíst alespoň něco o tajných službách. Agent se svým nadřízeným jednou komunikuje přes dopis zastrčený zohavené mrtvole do saka — jakou náhodou je přivolán k ohledání mrtvoly právě tenhle policajt? Podruhé nadřízený za svým supertajným agentem přijde rovnou do veřejné nemocnice a vedou tam svůj rozhovor o agentově poslání.

Recenzentovo tvrzení, že film "mistrně kličkuje mezi žánry thrilleru a melodramatu" nutno poopravit: film se potácí z jedné strany na druhou. Z thillleru si půjčuje drastické scény detailního podřezávání krku a záběry na zohavenou mrtvolu a z melodramatu různé rádoby duchaplné vhledy do ruské duše. A závěrečný pokus syna ruského patriarchy unést holčičku, přičemž ho hlavní hrdinka zase náhodou zahlédne ve výtahu a samozřejmě tomu zamezí, je výsměchem jak thilleru tak melodramatu.

Reklama

A ta chválená rvačka v lázních je zase jen dobře natočená brutalita, založená na naivní záměně postav. Samozřejmě ji hlavní hrdina jen tak tak přežije, a jaké překvapení: je odvezen do nemocnice, kde pracuje hlavní hrdinka! Jako kdyby Londýn byl okresní město.

Nemohu si pomoci, ale takové pěkné gangsterce jako Tenkrát v Americe, kde vlatně žádní kladní hrdinové nejsou, se to prostě nevyrovná. Možná je jiná doba, které už nerozumím, a symboly musí být vykládany naivně a prehnaně, aby si jich člověk vůbec všimnul. Musí se stavět černobíle (patriarchální rusové v demokratickém Londýně), drasticky (podřezávání krků) a zkratkovitě (ty neuvěřitelné náhody), jinak by divák mohl být dezorientován a nedotčen výrazovými prostředky. Pak to také musí dobře skončit, aby si divák oddechl a zase si někdy něco od tvůrců pustil.

Snad se točí i jiné filmy, bez metafyzických sdělení v thrillerovsko-melodramatickém kabátě, které recenzenti nečastují tak silnými slovy, avšak na které se dá dobře dívat.