Když si vememe, kdo do té volby šel, neměl vlastně konkurenci. Nepohrdám panem Švejnarem, ale přece jen, skočit jen tak do politiky bez stabilního partajního zázemí je i na světově renomovaného ekonoma trochu velké sousto — zvlášť májí-li volbu stoprocentně v rukou politické strany. A s paní Bobošíkovou to bylo jen malé bezvýznamné zpestření na závěr.
Ještě horší to bylo s tím, jak se o funkci ucházeli. Ani jeden z pánů nenaplnil mou malou naději, že se nebude bavit s komunisty. Ať si říkají o vhodnosti integrace komunistů do politického života politologové co chtějí, pro mne je to strana lumpů. Prostě nesnesu, když se někdo uchází o jejich hlasy. S lumpy, do teď se hlásících k demagogickému a zločinnému výkladu dějin, prostě slušný člověk nemluví.
Dorazila to vlatstní volba. Tam se naplno ukázalo, že jakákoli ideologie je vlastně českým politickým stranám cizí. Levičák, pravičák, lidovec – všichni mají jeden cíl: co nejvíce z toho vytřískat. A klidně v rámci mizerného operetně-mafiánsko-špionsko-westernového představení, za moje peníze. Nejděsivějším momentem této drámy, byl ten výhružný koresponďák jednomu poslanci – to mi fakt tuhla krev v žilách.
Má to i své pozitivní stránky, neboť Václav Klaus bude stejným presidentem jako byl. Říká, že bude presidentem všech, a já to holt nějak snesu. Jak někdo napsal, už před pěti lety jsme šťastně vykročili k tomu zbavit se tatíčkoského pojetí presidentské funkce. Přežijeme to, a v rámci toho, že se nebudeme věnovat panu presidentovi, zbude více času prožívat věci podstatnější. Nám se například vrátila domů kočka, kterou už jsem pokládal za ztracenou, a ačkoli u nás bydlí jen trochu — vlastně se jenom ohřívá a žere –, jsem rád, že se jí nic nestalo. A to je podstatnější než to, co jsem popsal v předchozích odstavcích.