Četl jsem jejich příběh zpracovaný Janem Novákem. Silné čtení, Novák umí vyprávět a v jeho podání jde o jednoznačné hrdiny. Přesto mne – třeba při popisu scény, kdy hrdinové zabíjejí na zapadlé policejní stanici obyčejného policajta, možná tátu od malých dětí – napadla otázka, zda je morální vraždit nevinné lidi. Chudák policajt dělal třeba jen svoji práci, nastoupil kdysi za předúnorového režimu, pak se mu narodily děti, tak holt zůstal, ač mu komunistická policie také nevoní. Nakonec si ale řekl, že si bude všímat zlodějů, ne politiky, někdo toho policajta dělat musí. Tak nějak se mohl motat životem, jak to dělali za socialismu skoro všichni. Potom má jednoho dne službu, a zrovna jeho si vyberou mladíci toužící po svobodě. Uspí ho chloroformem, pak ho ve spánku tupým nožem podřežou. Zrovna tento čin hrdinství neevokuje.
Ze strany Mašínů je to jasné: dělali, na co měli přirozené právo. Svoboda je takovým přirozeným právem. A chtěli pouze opustit Československo. Přes všechna omezení naší svobody, která přináší reálný život v reálném státním zřízení, je toto právo nezpochybnitelné. Stát prostě není vězením.
Komunistický režim dělal ze státního zřízení vězení (je zajímavé, jak často to maskoval slovem vlast). Otázkou je, kdo byli dozorci v tomto vězení. Odpověď je nepříjemná: my. Od těch, kdo vykonávali stranické funkce až po ty pouze přihlížející. Zbabělost, nevědomost a pohodlnost totiž není nikdy omluvou.
Snad je dobře, že Mašínové nedostali, přes mnohé návrhy, presidentské vyznamenání. To sluší více těm, kdo obětují sebe a svůj život pro druhé. Oni jsou spíše typem hrdých rytířů bez bázně a hany. Náleží jim vyznamenání jiného druhu: vyznamenání spontánních hrdinů. Možná si jednou budou kluci hrát na Mašíny, ve městech budou ulice br. Mašínů, případně se vžije rčení 'seš zarputilej jak Mašín'.
Mými osobními hrdiny Mašínové jsou. Zvolili cestu těžší, než bylo moje celkem pohodlné přežívání v upadajícím socialismu.