Ve skutečnosti nešlo o mou tetu, ale o tetu mé matky; všichni jsme jí řikali teta Anyny. Jak vzpomínám, snídaly se u ní topinky s džemem, odpoledne se pil čaj v čajovém pokoji, k večeru se hrály společenské hry. Když bylo pěkně, šlo se na vycházku kolem jablonecké přehrady, cestou se sem tam potkal soused, s kterým se mluvilo pouze měmecky. Její knihovna byla plná starých vydání německých a aglických klasiků v originálech. Vedle knihovny byly pak police se stříbrnými tácy a na nich broušené sklo. Doplňovaly to vzácné obrazy na stěnách. Dopoledne teta trávila v jabloneckém KASSu (Kulturní a společenské středisko), kde učila němčinu. Prominentní žáci chodili k ní domů, kde u čaje a sušenek vedli německou a aglickou konverzaci. Teta Anyny prý mluvila opravdu Hochdeutsch a King's English.
Jako děti jsme měly k tetě chodit na němčinu, ale nebylo z toho nic, protože teta učit vlastně vůbec neuměla. Výuka probíhala stylem, že teta položila otázku, sama si na ni odpověděla a do sešitku zapsala jedničku. Později nám bylo podezřelé, kde pořád bere žáky. Ti ale nechodili za její výukou, ale pošprechtit si opravdovou němčinou a angličtinou v prostředí, připomínajícím staré časy. Tato exkluzivita byla trochu umocněna i tím, že teta se do konce života nenaučila pořádně česky (patří k vděčným rodinným vejšplechtům její častá věta: «Ahoj Petr, kdes byla?»).
Vnímal jsem tenkrát toto archaické prosředí jako běžnou součást svého dětství, až později začaly vyplouvat temné a dávné stíny. Teta totiž po absolvování rodinných a vychovatelských kurzů nastoupila jako vychovatelka k velmi bohatému obchodníkovi v Jablonci nad Nisou. Dostala k opatrování jeho dva syny, Jana a Petra Fogese. Ač šlo o rodinu bohatého kapitalisty, stala se teta – ve vile vedle jablonecké pošty – členkou rodiny (moje máma vzpomíná, jak tam jako malá holka trávila prázdniny). Jan i Petr měli tetu rádi, a ona jim propadla docela.
Přestože obchodník Foges byl Žid, byli oba kluci zapálení skauti. A se skauty jezdili na tábory po celé Evropě. Tak jednou odjel Petr do Holadska na cyklisktický výlet. Tam se při jízdě na kole chytil korby nákladního auta (tenkrát jezdila pomalu a bylo to povolené, když o tom řidič věděl), ale při nějakém neštastném manévru padl pod jeho kola a zemřel. Ještě v sedmdesátých letech se při tomto vyprávění teta dívala nepřítomně z okna a končila tím, jak všichni z té vesnice, kde se to stalo, donesli do márnice na rakev květinu.
Po této smutné události se teta na rodinu německého Žida upnula ještě více. Psala se druhá půle třicátých let. Tomu, co se začalo dít v jejím Německu, sama nerozuměla a bohatý Žid se jen ušklíbal. Dostával prý dopisy od svých příbuzných v Anglii, ať raději z Čech uteče. Tehdy prý jen mávl rukou a řekl něco o krátkodobém pobláznění. Věřil v sílu svých pěněz a v sílu obchodu a práva. Situace se horšila, přišel konec třicátých let: zabrání Sudet, pak zabrání židovského majetku a pozvánka do Terezína. Pan Foges stačil jen sem tam něco strčit mé tetě, čisté árijské Němce – to byly ty obrazy, knihy a stříbrné nádobí. Pak odjel i s rodinou, patrně stále s pocitem, že se to nějak vyvrbí.
Teta poté přesídlila z Jablonce do Železného Brodu, z území Říše do Čech. Tam, v bláhové naději, posílala rodině svého bývalého zaměstnavatele přes německý Červený kříž balíčky jídla a předmětů denní potřeby, a to i v době, kdy jejich adresáti již nežili.
Po konci války se začali všichni dovídat, co se stalo; i má teta. Nedá se říci, že by neuvěřila, spíš jí to nikdy nedošlo. Stalo se něco, co nemohla pochopit: jak se mohlo v jejím Německu stát něco takového jejím Židům. Nikdy o tom nemluvila, její vzpomíky na Fogesovic rodinu končily vždy jaksi zmateně. Až moje máma mi v tom udělala jasno, když jsem jednou přivezl z pionýrského tábora jakýsi blbý rasistický vtip o Židech.
Tak teta zůstala jako pravá Němka v Čechách i po válce. Donesli ji prý v roce 1945 z národního výboru pásku s hákovým křížem, že si ji má dát na ruku. Člověk, který ji předával, se zjevně styděl — znal tetu celou válku — a odvolávaval se na pány z radnice. Teta udělala pak svůj první a poslední rázný čin: s páskou se vydala na radnici a tam ji hodila úředníkům pod nohy.
Podnikla ještě několik zoufalých pokusů dopátrat se Fogesů. Samozřejmě byly marné. Rodinu dnes připomínají jen jména v Pinkasově synagoze.
Žila pak do konce osmdesátých let sama. Dostala několik nabídek vystěhovat se z říše socialismu, jednu dokonce od anglického královského dvora. Vymohl ji bratr pana Fogese – na tak vysoké diplomatické úrovni, aby ji musel i socialistický režim respektovat. Nevyužila ji, žila dál svým osamělým životem vykolejeného člověka. Tak ji pamatuji já: hodnou, zvláštní, starosvětskou, německou tetu.