Ponechme stranou krátké nohy lži, a to zpravidla i té milosrdné, a dejme tomu, že by to nějak šlo zařídit, aby se to nikdy nedozvěděl. Pomiňme i to, že noví Vendelínovi rodiče nechtějí sami vůbec mluvit o adopci a chtějí, aby byl prostě jejich a nikdy nic jiného nepřipustit. Pomineme-li to, pak zbývá jeden důvod pro tajení, a to je doměle potupný způsob, jak se Vendelín objevil na světě. Obávám se, to je hlavní důvod, prož tolik lidí hasuje: "Nikdy!".
A byl by důvod být na takový původ pyšný! Jak vypráví legendy, je výsadou vyvolených objevit se ve světě takovým způsobem. Pohádkový Plaváček připlul po řece, když u služebné převládl cit před poslušnosí (v jedné z nesčetných varitat). Stejně připlul po Nilu i Mojžíš, aby se jako dospělý stal vůdcem národa. Také ten nedoučený tesař, jehož narození je základem našeho letopočtu, přišel na svět jako nemanželské dítě někde ve špíně mezi dobytkem. Je prostě něco archetypálního v takové naprosté negaci dobrého původu.
Také je dobré všimnout si role anděla ve Vendelínově příběhu: Jakýsi bezdomovec prolézá popelnice a namísto nějaké té vratné lahve najde novorozeně. Zmateně pak běhá a snaží se mu pomoci, lidé kroutí hlavou a jdou kolem něj dál, přece pak nějak zavolá sanitku a Vendelínovi zachrání život. Naše vyspělá a slušná společnost se mu pak snaží děkovat takovým způsobem, že raději skočí z okna.
Ale možná se Vendelín bude cítit osamělý, až mu řeknou, kde se tu vzal, a mohl by jednou podlehnout nutkání hledat si tu pravou rodinu, když by to třeba zaskřípalo v té stávající. Možná by byl výsmíván dětskými vrstevníky, kbyby ti věděli o jeho původu. Možná skutečně zvolí jeho stávající rodina mlčení o jeho původu, rozhodnutí náleží jenom jí.
Tak vlasně nevím, co je správně, jen chci říci, že ačkoli Vendelína asi nikdy neuvidím (a kdybych někdy viděl, nepoznám ho), držím mu palce. Držím palce i tomu jeho zachránci bez domova a doufám, že už ho nido nebude nutit žít náš hloupě spořádaný život bez vybírání popelnic — my spořádaní by jsme Vendelína nenašli.