A stojí to opravdu za to. Literárním obsahem bych řekl něco mezi Franzem Kafkou a Karlem Václavem Raisem, formou antická tragédie. Na jedné straně podivná státní moc, na straně druhé selka vytrvale bránící svou půdu. Farmářka klidně a věcně popisuje svůj boj proti státu. Mluví bez emocí, jednoduše a její argumenty konstruuje zdravý selský rozum, bez právnických formulí. Zcela prostě staví na tom, že co je její, jí nemůže nikdo sebrat. A světe div se, ono jí to vychází. Nelicituje, nesnaží se vytřískat ze své půdy, co vytřískat lze. Jednoduše chce půdu za půdu, aby mohla hospodařit.
O státu, potažmo o Ředitelství silnic a dálnic, se vyjadřuje skepticky, prostě jím nevěří. A má tu noblesu u tohoto tvrzení zůstat. Mě se stát z jejího pohledu jeví jako spolek hochštaplerů: slibují, nevědí co vlastně vyvlastňují, nevědí za kolik, snad i vyhrožují, chce-li farmářka směnu pozemků na stejném místě, tvrdí, že takové nemají, ač se dá nahlédnutím do katastru zjistit opak. Prostě hrůza.
Na jednu stranu může člověk upadnou do deprese. Vrcholem je farmářčino líčení, jak si stěžovala těm nevyšším ministrům a různým premiérům, a dostala chápavou a povzbudivou odpověď, že jí přejí úspěch. A přitom právě podřízení těchto vysoko postavaných osob, jí házely a hází klády pod nohy.
Na stranu druhou je ohromě povzbudivé slyšet, že ještě existují lidé jako tato paní. Hrdí a nebojácní, ochotni vytrvat a rvát se. Naprostý opak typicky českého politika a úředníka. Tato paní je prostě mým kandidátem na presidenta. (A doufám, že to nevezme, protože by ji tam bylo škoda.)
Rozhodně to stojí za poslechnutí.